Strach Noční Můry...Ano, i já mívám strach...

Sedím u počítače, pouštim si depresivní písničky a je mi smutno. A taky se bojím. Proč? Nad tím se teď pokouším zamyslet. Je mi smutno, protože si připadám zbytečná, neoriginální a jsem tak nějak celkově sama. Jasně, jsem často s kamarádama, ale většinou mám pocit, že oni se mnou vlastně nejsou, nesdílejí moje pocity. Jsou jiní. Vím, Aničko a sestři, Vy jste se mnou pořád a za to jsem vám moc vděčná. DĚKUJI. ( Ségra, až se vrátíš ze seznamáku, z rodinné návštěvy se nevyvlíkneš!!! ) Ale jinak? Nikdo mě nezná natolik, aby mi pomohl.

A ten neurčitý pocit strachu? Ztrácím svou osobnost. Ztrácím svou moc. Už nevidím věci, které jsem vídala a jediné co mě navštěvuje, jsou sny. A z těch taky nemám dobrý pocit. Bojím se, že ze mně bude osamocená čarodějnice, která v podstatě nemá žádné nadání. Stárnoucí dítě s uměleckou duší a očima, co viděly víc, než měly. A pak neviděly už vůbec nic. Nechci tak dopadnout!

A jak říká nadpis, tohle všechno je jen můj boj. Musím se tím nějak prokousat, než se z toho nadobro zblázním.

Jináč připravuju pár článků, ale nevím, kdy se dokopu k tomu je sem dát. Tak snad do konce září.

Nechť vás provází lepší nálada, než ta má, děti. Dobrou noc!